Spolek Staré Sovinecko

Ryžoviště

Ryžoviště

Město Ryžoviště (dříve Braunseifen) leží na úbočí moravskoslezských Jeseníků na náhorní planině (ryžovišťské plató) a to 49°51-1/2“ severní šířky a 35°1-3/4“ východní délky od Ferro (Ferro – nejzápadnější ostrov španělských Kanárských ostrovů. Ostrov představoval nejzápadnější bod tzv. „Starého světa“, a proto od něj byly v letech 1634 až 1884 počítány zeměpisné délky). Městský kostel, který je postaven na kopci a převyšuje celé město, se nachází 614 metrů nad hladinou Středozemního moře. Město je položeno v údolí, které je otevřeno směrem na sever a ze zbývajících tří stran je obklopeno širokými hřbety kopců, po jejichž hřebenech se táhne hranice velkoevropského rozvodí (mezi Severním mořem a Černým mořem). V okolních kopcích také pramení dva větší potoky, které se v obci spojují a pod názvem „Polička“ se v Břidličné vlévají do řeky Moravice.

Tyto dva hlavní vodní toky nesly, dle údajů v dobových dokumentech, názvy Braunbach a Seifenbach. První z nich má, z důvodu obsahu železa v okolí prameniště, hnědou vodu, zatímco druhý, s označením „Seifen“, dokazuje rýžování zlata. „Seifen“ je totiž franské slovo a znamená potok, ze kterého se získává vzácný kov pomocí propírání říčního písku. Spojením jmen těchto dvou potoků vznikl název obce a to Brauseifen.

Názory, že olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku  (Bruno von Schaumburg, 1200/5 - 1281) založil město a také mu udělil jméno je překonaný.

Dějiny obce Ryžoviště byly probádány již v předminulém století a to tkalcovským mistrem Faustinem Drechslerem a klášterním knězem a děkanem německého řádu Aloisem Schleserem. Na základě jejich poznatků napsal ryžovišťský domovský básník a spisovatel Josef Schmid – Braunfels, v roce 1910, knihu „Dějiny města Ryžoviště“ (Geschichte der Stadt Braunseifen).

Vedle této knihy existuje ještě druhé shrnutí dějin obce a to „Městská kronika Ryžoviště“. Tato pochází z pera Karla Riedla z Lomnice, který byl, jako historik a kronikář, znám daleko za hranicemi svého rodiště. Obě tyto kroniky se velmi dobře doplňují.

Historií obce se zabývají i knihy „Dějiny Ryžoviště v datech 1190 až 1945“, „Braunseifen 1920 – 1921“ a „Braunseifen 1922 – 1923“.

Ryžoviště je tak, jako i většina měst v moravskoslezských Jeseníkách, hornického původu. První osada vznikla podél potoka, který teče od Lomnice (východní strana) na úpatí kopce, jenž nesl jméno Einsiedelberg (Ansiedelberg).

Ryžoviště bylo založeno v roce 1190, nejspíše v důsledku nalezišť zlata. Prvními obyvateli byli horníci, dřevorubci a uprchlí trestanci. První písemná zmínka o Ryžovišti pochází z roku 1220 (listiny zemského archivu v Brně). Podle ní město leží na cestě z Olomouce, přes Šternberk, do Andělské Hory.

Knihy „Dějiny Ryžoviště v datech 1190 až 1945“ a „Dějiny města Ryžoviště“ se dočkaly již přeložení do českého jazyka a budou vydány knižně.

„Dějiny města Ryžoviště“ od Josefa Schmida – Braunfelse, si zájemci už mohou zakoupit, stejně tak jako i další novou publikaci „Ryžoviště na historických pohlednicích a fotografiích“, které obsahuje více jak dvě stě dobových pohlednic a fotografií.

                                                                                     


 

Radnice

„Přibližně v těchto místech stávala radnice, postavená v roce 1624, která, se svou krásnou štíhlou věží, byla ozdobou města po dlouhých 250 let, až do ničivého požáru v roku 1874, kterému i tato krásná stavba padla za oběť.“

Takto popisuje ony tragické události z roku 1874, ve své knize „Geschichte der Stadt Braunseifen“ (Dějiny města Ryžoviště), z roku 1910, místní domovský básník a spisovatel Josef Schmid–Braunfels:

„Bylo to v roce 1874. To nastalo žhnoucí, horké a suché léto v celé zemi. Oba potoky byly téměř úplně suché a i ty nejvydatnější studny dávaly pouze malé množství vody. Tu se ozvalo dne 30. září, v osm hodin večer, hrozné volání: Požár! (Oheň!, Hoří!). V domě č. 97 vypukl požár. Foukal bouřlivý vítr od západu a ten přenášel plameny s hroznou rychlostí od střechy ke střeše, z jedné ulice do druhé. Vířivě stoupaly sloupy kouře a jazyky plamenů ke krvavě zbarvené noční obloze a oznamovaly okolním obyvatelům, na míle daleko, hrozné neštěstí. Hasiči z Moravského Berouna, Bruntálu, Břidličné a Rýmařova spěchali na pomoc, ale při takovém hrozném suchu a silném větru, nebyli přes veškerou vynaloženou námahu schopni uhasit zuřící živel. O půlnoci se požár rozšířil i na radnici, která stála uprostřed náměstí. Jenom věž čněla nepoškozená k purpurovému nebi, němá svědkyně minulých dnů, která viděla po čtvrt století přicházet a odcházet pokolení z Ryžoviště.  Nyní také ji do výše olizují plameny. Ještě jednou, naposled, oznamují staré věžní hodiny dvanácti tlumeně znějícími údery obyvatelům města půlnoc. Sotva dozní poslední úder, ozve se lámavý zvuk v trámoví a hodinový stroj padá s rachotem dolů do šlehajících plamenů. Radnice je minulostí. Už nikdy nevstane z trosek a popela. Když vyšlo slunce dne 1. října, záříc přes vrcholky okolních kopců v nádherném podzimním ránu, osvětlilo kouřící hromady trosek. Toto je smutná bilance požáru – radnice, 106 obytných domů, 67 vedlejších budov a 38 obilím napěchovaných stodol zničil za jednu noc žravý živel. Škoda byla vyčíslena na 412000 zlatých. Naproti tomu byla pojištěná suma 93000 zlatých (asi vyplacené pojištění). Okresní hejtman Julius Boese, kterého Ryžoviště později jmenovalo čestným občanem, věnoval dary pro vyhořelé, ale to byly pouze kapky na rozpálený kámen. Celých 36 let uběhlo od té hrozné noci a vzpomínky na to blednou jako hvězdy za svítání. Ale rány, které uštědřil hrozný, nešťastný požár, nejsou stále zaceleny a ještě dnes krvácejí.“

V roce 1733 byla na náměstí postavena mariánská socha, jež je ozdobou obce ještě i v dnešních dnech. Toto mistrovské dílo bylo v roce 1880 přeneseno a postaveno na základovou zeď, zde zmiňované, vyhořelé radnice.

Nákres radnice – rok vzniku, autor – údaje nezjištěny.

 

 

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

Kaple v lese    

 

V lese, na rozhraní mezi obcemi Ryžoviště a Veveří, se nachází dřevěná kaplička. Dříve zde nejspíše vedla cesta spojující obě obce. Na tomto místě postupně stálo několik kapliček, ta současná pochází z roku 1906, kdy byl majitelem sovineckého panství vyčištěn někdejší „svatý“ pramen se zázračnou vodou a nad ním vystavěna tato nová dřevěná kaplička.

Je pomalu také zázrakem, že tato stavba přetrvala až do dnešních dnů. Její využití v dobách minulých se zcela míjelo s jejím náboženským charakterem. Jeden čas sloužila k uskladnění krmiva pro lesní zvěř anebo jako místo pro milostné či alkoholové schůzky omladiny. V současné době je kaplička z části zrekonstruovaná.

Historie místa, kde je postavena kaplička, je velmi úzce spjata s církví, farním kostelem v Ryžovišti a hlavně se zázračným obrazem panny Marie.

Velice podrobně a barvitě se o tomto místě zmiňuje ve své knize  „Geschichte der Stadt Braunseifen“ (Dějiny města Ryžoviště), z roku 1910, místní domovský básník a spisovatel  Josef  Schmid–Braunfels, takže nejlepší bude, když popis onoho místa necháme na něm:

V těsné souvislosti s církví, je i historie obrazu naší milé paní Utěšitelky. V roce 1738 visel totiž na kraji lesa, mezi Veveřím a Ryžovištěm, na stromě obraz panny Marie, který začal uprostřed tohoto roku konat zázraky. S povolením biskupské konzistoře byl portrét, dne 12. listopadu roku 1738, přenesen do farního kostela v Ryžovišti a zde umístněn do bočního oltáře. Veliká byla úcta, kterou si obraz získal od zdejších i cizích. Tehdejší kooperátor a pozdější špitální (chudobincový) kaplan Johann Michaël Schiebel napočítal do roku 1748 ne méně než 61 důkazů milosti, které vycházely z obrazu.  Mnohé z těchto zázraků se týkaly vyléčení nemocných. Od roku 1738 až do roku 1741 byl počet zázraků největší. Od roku 1742, v době války s Prusy, rapidně klesl. O obětních darech byl z počátku veden zvláštní účet, ale jelikož byly dary, představované většinou stříbrnými mincemi, stále skromnější, byl v roce 1800 zastaven tento zvláštní účet o darech u obrazu naší milé paní Utěšitelky. 

Divotvorný mariánský obraz ve farním kostele v Ryžovišti upadal tehdy v zapomnění. V kronice tkalcovského mistra Faustina Drechslera se setkáváme s následující poznámkou: „Je třeba pamatovat, že v roce 1799 se začaly konat pobožnosti v kapli a v roce 1800 bylo na darech vybráno 1700 zlatých, hotových peněz. Je možno popravdě říci, že doposud sem přišlo 3 až 4000 lidí. V roce 1801 jsou pobožnosti v kapli ukončeny, neboť zázraky, které se měly stát, nejsou vnímány jako „Mirakuln“ (mirakula – zázračné hry), ale jako přirozené věci, neboť zde byla několikrát komise. Potom na příkaz vysokého krajského úřadu byla kaple, za účasti panstva ze Sovince a i obyčejného lidu, v průběhu noci stržena až do základů, obraz byl ale přenesen sem (do kostela v Ryžovišti) a umístěn na hlavní oltář. Nebyl tam ale dlouho, neboť přišli pánové z Olomouce a obraz odvezli.

Kam ho umístili, to se ještě doposud neví. – To se vypráví o této zrušené kapli, stávající na takzvaném „Řepném kopci“ (Rübenberg), naproti Veveří, zrovna tam, co se vchází do lesa, po levé ruce vedle cesty.“

Z této poznámky vyplývá, že na tom místě, kde se obraz nacházel v roce 1738, poté co byl přenesen do farního kostela v Ryžovišti, byla postavena kaple, kam se opět tento mariánský obraz navrátil a začal v roce 1799 dělat zázraky a kaple se tak stala velmi navštěvovaným poutním místem. Jisté je také, žetím vznikla konkurence dalším zázračným místům, jmenovitě Svatému kopečku u Olomouce, čemuž mělo být zabráněno a nejlépe tím, že z kaple se obraz odstraní a uskutečněné zázraky se vysvětlí přirozenou cestou. Podle ověřených zpráv se zázračný mariánský obraz, v současné době (rok 1910) nachází v katedrále v Olomouci.

Tím ale nekončí historie obrazu naší milé paní Utěšitelky. V prosinci roku 1855 dostal totiž tehdejší farář v Ryžovišti Josef Parnet dopis od faráře Palkowského z Hodovice (Hodovica) v Haliči (Galizien) (Lemberger Kreis / kraj Lvov), ve kterém mu tento sděluje:    „V chalupě jednoho sedláka v Hodovici se nachází stará, moly prožraná dřevomalba  s nápisem: Marie Utěšitelka, která je uctívána mezi Ryžovištěm a Veveří. Jednoho dne zpozoroval sedlák, že se tento obraz podivuhodně obnovil v barvách. Oznámil to faráři, který mu přikázal, aby to jen mlčky pozoroval. Událost se prozradila a k chalupě sedláka začalo procesí. Na příkaz konzistoře ve Lvově (Lemberg) byl obraz přenesen do farního kostela v Hodovici a postaven v bočním oltáři.“ Dále stojí v dopisu doslovně: „Nyní nastal příliv lidu do kostela dvojnásobný. Přicházela sem vzdělaná a vyšší třída, mezi kterou byli obyvatelé Lvova, následována nižším stavem a sedláky. Baroni, hrabata a knížata přijížděli v kočárech jedno či dvojspřežení. Vozem nebo pěšky, obutí nebo bosí, na nohou nebo po kolenou, proudili lidé nepřetržitě do kostela a zaplavili, bez rozdílu stavu, celou podlahu svými těly, neboť každý chtěl ležet křížem. Bylo nemožné přejít k oltáři, ke zpovědnici nebo kazatelně, tak těsně vedle sebe leželi prosebníci na podlaze kostela.“Odpověď faráře Parneta na tento dopis není známa. Je třeba ještě uvést, že se v těsné blízkosti bývalé kaple objevil pramen, jehož vodě lidé připisují léčivé účinky. V roce 1906 byl tento pramen obnoven a panstvo nad ním postavilo dřevěnou kapličku. Památka na obraz naší milé paní Utěšitelky v lidu přežívá a ještě dnes přicházejí procesí na toto místo, kde se nacházel mariánský, milost skýtající, obraz.

Kopie tohoto obrazu, dosud velmi uctívána, se nachází v Polsku, ve Wroclavi, v kostele Sv. Augustina.

 


Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

Hlavní kříž na hřbitově 

                                

Zhruba uprostřed hřbitova se nachází, na vysokém soklu, kříž z italského mramoru, který je více jak čtyři metry vysoký. Kříž nechali postavit, v roce 1891, manželé Johann a Johanna Hadwigerovi.  Byli to rodiče, daleko široko známého, léčitele z Ryžoviště Franze Hadwigera, který zemřel v roce 1928.

Na přední straně kříže je vyryt nápis: „Podléhat zkáze bude tělo, on nepodlehne zkáze a vstane. I. Forinty 15,42“. Na zadní straně je nápis: „1891 věnovali Johann a Johanna Hadwiger.“

Později na sokl kříže, krajané Alois Berger společně s Franzem Schilderem, oba z Vídně, přidělali kamennou tabuli s nápisem:  „Ke vzpomínce na obyvatele našeho městečka Ryžoviště. V roce 1992“.

Bezejmenný pomník

Popis: C:\restituc\Obrázky\ab83f5576e_45054213_o2.jpg

Jižně od středu náměstí stojí malý, bezejmenný pomníček. Autor, původ a ani důvod postavení tohoto pomníku není známý. Dle názoru původních německých obyvatel by se mohlo jednat o pomník připomínající místo, kde stávala stará radnice. Jak vypadala pamětní deska umístěná na tomto pomníku, můžeme pouze odhadovat.

Jestli však skutečně byl pomník věnován staré radnici, mohly na něm být uvedeny i tyto informace:

„Přibližně v těchto místech stávala radnice, postavená v roce 1624, která, se svou krásnou štíhlou věží, byla ozdobou města po dlouhých 250 let, až do ničivého požáru v roku 1874, kterému i tato krásná stavba padla za oběť.“

 

Takto popisuje ony tragické události z roku 1874, ve své knize „Geschichte der Stadt Braunseifen“ (Dějiny města Ryžoviště), z roku 1910, místní domovský básník a spisovatel Josef Schmid–Braunfels:

„Bylo to v roce 1874. To nastalo žhnoucí, horké a suché léto v celé zemi. Oba potoky byly téměř úplně suché a i ty nejvydatnější studny dávaly pouze malé množství vody. Tu se ozvalo dne 30. září, v osm hodin večer, hrozné volání: Požár! (Oheň!, Hoří!). V domě č. 97 vypukl požár. Foukal bouřlivý vítr od západu a ten přenášel plameny s hroznou rychlostí od střechy ke střeše, z jedné ulice do druhé. Vířivě stoupaly sloupy kouře a jazyky plamenů ke krvavě zbarvené noční obloze a oznamovaly okolním obyvatelům, na míle daleko, hrozné neštěstí. Hasiči z Moravského Berouna, Bruntálu, Břidličné a Rýmařova spěchali na pomoc, ale při takovém hrozném suchu a silném větru, nebyli přes veškerou vynaloženou námahu schopni uhasit zuřící živel. O půlnoci se požár rozšířil i na radnici, která stála uprostřed náměstí. Jenom věž čněla nepoškozená k purpurovému nebi, němá svědkyně minulých dnů, která viděla po čtvrt století přicházet a odcházet pokolení z Ryžoviště.  Nyní také ji do výše olizují plameny. Ještě jednou, naposled, oznamují staré věžní hodiny dvanácti tlumeně znějícími údery obyvatelům města půlnoc.Sotva dozní poslední úder, ozve se lámavý zvuk v trámoví a hodinový stroj padá s rachotem dolů do šlehajících plamenů. Radnice je minulostí. Už nikdy nevstane z trosek a popela. Když vyšlo slunce dne 1. října, záříc přes vrcholky okolních kopců v nádherném podzimním ránu, osvětlilo kouřící hromady trosek. Toto je smutná bilance požáru – radnice, 106 obytných domů, 67 vedlejších budov a 38 obilím napěchovaných stodol zničil za jednu noc žravý živel. Škoda byla vyčíslena na 412000 zlatých. Naproti tomu byla pojištěná suma 93000 zlatých (asi vyplacené pojištění). Okresní hejtman Julius Boese, kterého Ryžoviště později jmenovalo čestným občanem, věnoval dary pro vyhořelé, ale to byly pouze kapky na rozpálený kámen. Celých 36 let uběhlo od té hrozné noci a vzpomínky na to blednou jako hvězdy za svítání. Ale rány, které uštědřil hrozný, nešťastný požár, nejsou stále zaceleny a ještě dnes krvácejí.“                                          

Nákres bývalé radnice

Popis: 1938_5

 

 Popis: C:\restituc\Ry%C5%BEovi%C5%A1t%C4%9B%201930%20mohyla.jpg

V roce 1733 byla na náměstí postavena mariánská socha, jež je ozdobou obce ještě i v dnešních dnech. Toto mistrovské dílo bylo v roce 1880 přeneseno a postaveno na základovou zeď, zde zmiňované, vyhořelé radnice. Pomník však mohl a nejspíše i měl, jiný význam. Dle níže uveřejněné fotografie, se nejspíše jednalo o sloup či „obelisk“, na kterém byla umístěna pamětní deska, připomínající založení a 30-ti leté výročí místního Okrašlovacího spolku (Verschönerungsverein), jenž byl založen v roce 1900.Právě tomuto spolku mimo jiné vděčíme za vznik prostřední aleje na náměstí s císařským jubilejním dubem, která byla vysázena u příležitosti 60-ti letého jubilea vlády císaře Františka Josefa I. Také kašna na náměstí, která tvoří protějšek sochy Panny Marie, byla postavená, v roce 1910, Okrašlovacím spolkem.  

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

Pomník obětem I. světové války

(hřbitov)

      

Fotografie. Rok vzniku, autor – údaje nezjištěny.

I na hřbitově stojí pomník obětem I. světové války. O jeho autorovi, či době vzniku se však nedochovali žádné informace.

Na pomníku se nacházejí tři nápisy: Vrchní deska –  „Ehrengrab für unsere Kriegsopfer 1914–1918“, středová deska – „ZUM GEDENKEN AN DIE BÜRGER DER STADT BRAUNSEIFEN IN MEMOIREN 1992“ a spodní deska – „Stehst du an dieser Statte hier  soshenk ein Waterunser mu. Denk an mem Grab im Feindesland.Im stillen Wald am  Wegesrand“.

 


 

 

Socha Panny Marie

Immaculaty

                                    

Ve středu náměstí se nachází i další významná památka a to Socha Panny Marie Immaculaty. Mariánská socha, je dílem sochaře Josefa Winterhaltera   z Olomouce (některé prameny uvádějí jako autora sochy sochaře Josefa Sommera z Olomouce). Socha byla odhalena dne 31. července roku 1733 a v roce 1880 byla přesunuta na základy vyhořelé radnice. Čtyři kaštany a železnou mříž, s kovanou železnou bránou, které obklopují sochu, vyrobil někdejší starosta a kovář Franz Jäkel. Tento byl tvůrcem i brány na hřbitov.

V těsné blízkosti sochy se nachází i císařský jubilejní dub, jenž byl součástí prostřední aleje na náměstí, která byla vysázena u příležitosti 60-ti letého výročí vlády císaře Františka Josefa I. Tato výsadba byla prací Okrašlovacího spolku (Verschönerungsverein), který byl v městečku Ryžoviště založen roku 1900.

O této soše se zmiňuje ve své knize  „Geschichte der Stadt Braunseifen“ (Dějiny města Ryžoviště), z roku 1910, i místní domovský básník a spisovatel  Josef  Schmid–Braunfels.

Ve zkratce z encyklopedie: Jedná se o pískovcovou sochu, na vysokém, třikrát odstupňovaném, trojbokém podstavci, se dvěma andílky u nohou. Dílo sochaře Josefa Winterhaltera z roku 1773.

 

 

Fotografie – rok vzniku, autor – údaje nezjištěny. / Náměstí (střed). – Socha Panny Marie Immaculaty a náměstí v zimě. V popředí ředitel školy Schmid a v pozadí oblíbený hostinec Schmied-Jakob.

Zpracovali: Martin Rechtorík st. a Ing. František Rechtorík.
 

 

Pomník obětem I. světové války

   

Uprostřed náměstí stojí pomník obětem I. světové války.Na pomníku byla uvedena jména 68 padlých a 8 nezvěstných občanů z Ryžoviště. Podnět k výstavbě dali samotní občané Ryžoviště a výstavba pomníku byla započata roku 1919.

 Původní orlici, která zdobila pomník, za socialismu nahradila rudá hvězda. Po revoluci na pomníku zůstaly po rudé hvězdě (byla odstraněna v roce 1990) jen dva dlouhé šrouby. V současné době zdobí pomník opět orlice. Jmenný seznam, který se nacházel na třech stranách pomníku, byl po roce 1948 vybroušen a nahrazen jen deskou s letopočty.

 

 

Fotografie. Rok vzniku, autor – údaje nezjištěny.

 

Svatý kříž  nad obcí

Kirchnerům kříž (Kirchnera Feldkreuz). Kříž se nacházel na levé straně cesty z Ryžoviště, přes „Bělidlo“ (Bleiche), do Kněžpole (Herzogsdorf) a to v místě rozvodí mezi úmořími Baltského a Černého moře. Cesta navazuje na ulici K. H. Borovského.

Kříž nechala postavit, asi v roce 1909,  rodina Kirchnerova.  Nápis na kříži zněl: „Du hast uns, o Herr, für Dich erschaffen, und unser Herz ist unruhig, bis es ruhet in Dir“. Některé prameny uvádějí i české znění nápisu a to: „Ty jsi nás o Pane stvořil pro sebe, ale naše srdce je neklidné a pro oddech v klidu má pro tebe poutníku sloužit tento kříž, jako dobrý průvodce, zvláště v mlze a v drsných zimních měsících“.

Kříž sloužil jako dobrý orientační bod, a to zejména v mlze a kruté zimě, hlavně občanům, kteří, v dřívějších dobách, tímto územím procházeli z Veveří a z Kněžpole do Ryžoviště za prací a do místního kostela a později samozřejmě i turistům. 

V roce 2009 došlo k obnovení této drobné sakrální stavby a nad obcí se opět tyčí, na místě původního kříže, dvanáctimetrový dřevěný kříž se siluetou Krista namalovanou na plechu.

Kříž byl obnoven Obcí Ryžoviště a místními občany, za podpory Nadace VIA a drobných dárců.

Fotografie. Rok vzniku, autor – údaje nezjištěny. 

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

Lafayettův dům

Lafayettův dům

Jednou z významných historických památek obce Ryžoviště je i starý empírový dům, číslo popisné 50 (dříve č.p. 104), stojící jihovýchodně od náměstí, na ulici Mučedníků. Jedná se o tzv. „Lafayettův dům“.

Lafayettův proto, že dne 8. listopadu roku 1794 v něm byl „uvězněn“ slavný francouzský generál Lafayette, který byl, při svém útěku z olomouckého vězení, zrazen koželuhem z Ryžoviště Josefem Drechslerem. Generál Lafayette zabloudil v tehdejších hlubokých lesích a místo do Dvorců, kde se měl setkat s člověkem, který mu měl pomoci přejít tehdejší pruskou hranicí, se dostal až k Ryžovišti, kde se, na cestě mezi Bělidlem (v letech 1787 – 1812, kdy byl správcem města Joseph Richter, byla mezi Ryžovištěm a Kněžpolem zřízena velká bělírna příze a tak vznikla na přelomu století kolonie „Bělidlo“ (Bleiche), která patří k Ryžovišti, tzv. „stará hospoda) a Kněžpolem, setkal s již výše zmíněným Josefem Drechslerem, kterému se tento pocestný zdál podezřelý a tak místo pro slíbenou pomoc jel informovat tehdejšího správce města Josefa Richtera, který generála Lafayetta zadržel.

Na cestě mezi Kněžpolem a Bělidlem byl na místě, kde se setkal generál Lafaytte s koželužským mistrem Drechlerem postaven hladký železný kříž.  Je nazýván „Francouzským křížem“ a lesní zákoutí bylo lidmi nazýváno „Lafayettovo zákoutí“.

Pohlednice z roku 1904. Nakladatelství – S. & D. Trier. / Náměstí (východní a jižní část) a Kostelní ulice („Kirchengasse“). V pozadí je vidět i  „Lafayettův dům“.

Takto zajetí  generála Lafayetteho popisuje ve své knize  „Geschichte der Stadt Braunseifen“ (Dějiny města Ryžoviště), z roku 1910, místní domovský básník a spisovatel  Josef  Schmid–Braunfels, který se shodou okolností narodil právě v „Lafayettově domě“.:

 

V průběhu první koaliční války, se odehrála v Ryžovišti, pro místní dějiny významná událost, která bude vylíčena na základě písemného materiálu státního archivu. Jedná se o zajetí francouzského generála Lafayetta. Dne 8. listopadu roku 1794 podal správce města Josef Richter následující zprávu vrchnímu úřadu na Sovinci:

 „O sedmé hodině večerní zdejší občan Joseph Drechsler ke mně přišel a sdělil mi, že potkal neznámého člověka na cestě z Kněžpole do Ryžoviště, který k němu přistoupil a žádal ho, zda by mu neukázal cestu do Nysy v pruském Slezsku a chtěl mu zaplatit několik dukátu. On mu to přislíbil. Neznámý zůstal u jedné stodoly a Joseph Drechsler přišel ke mně s výše uvedeným oznámením. Jelikož dodal, že dotyčný má nádherného Angličana (koně), tak jsem mu nařídil, aby vzal koně a jel bez odkladu ke stodole a s ním jel směrem na Vajglov. Vzal jsem svých sedm knechtů a dal jsem se na cestu, po které měl Drechsler jet. A když přijel, byl zadržen, zaveden ke mně a byl tázán na pas a kdo vlastně je.

V mé místnosti se pak ptal, jestli jsem starosta. Na mou odpověď „ano“, mne vzal za ruku a odešel se mnou do vedlejší místnosti. Vyjádřil se, že nemá pas, že je Lafayette, státní zajatec z Olomouce a odcestoval odsud dnes odpoledne ve 4 hodiny. Potom se mne zeptal, zda ho mohu nechat odejít. Když ho nechám jít do pruského Slezska, tak mi zaplatí 1000 dukátů. Na mou odpověď, že to nemohu udělat a ani nechci, slíbil mi v přítomnosti mého písaře 2000 dukátů a dával mi různé návrhy o svém útěku odsud, abych se mohl vymluvit. Krátce, mám ho ve své místnosti a 2 muži jsou s ním, ve středu místnosti a 2 na ulici u okna. Takže dnes byla pěkná klidná noc. Prosím o poučení, jak a jakým způsobem má být přiveden na Sovinec, jestli je třeba ho zavřít, nebo ho ponechat jenom tak v kobce s dostatečným hlídáním.

Ryžoviště, 8. listopadu 1794. 

                                                                              Jos. Richter, městský správce.   

 

P.S. Bezpochyby budete toto štěstí oznamovat panu veliteli v Olomouci. Říkal, že se jel projet na koni a tím způsobem utekl.“  

Výpověď úředníka vrchního úřadu na Sovinci Antona Cremera o způsobu zadržení a předvedení zdejšímu úřadu, uprchlého státního zajatce Lafayetteho, dne 9. listopadu roku 1794. 

Podle zde předložené originální přílohy, resp. Zprávy, kterou mi poslal ryžovišťský městský správce, Joseph Richter, v noci ve 12 hodin, přišel ryžovišťský občan Joseph Drechsler o sedmé hodině večer k řečenému městskému správci a ohlásil, že potkal neznámého člověka na cestě z Kněžpole do Ryžoviště, který ho prosil, aby mu ukázal cestu do Nysy v pruském Slezsku, chtě mu zaplatit několik dukátů. Onen Drechsler mu přislíbil pomoc a doprovodil ho k první stodole v Ryžovišti. Zde řekl Drechsler uprchlíkovi, že je mužem od ženy a dětí a vlastní hospodářství, které nemůže opustit, dá mu ale přesto nádeníka s koněm, aby mu ukázal cestu a řekl mu, aby tady u stodoly počkal, než přijde. Stále více v něm rostlo podezření, neboť uprchlík mluvil velmi lámanou němčinou a poddaní byli důrazně varováni, aby si především dávali pozor na ty cizí lidi, kteří jsou znalí jenom francouzské řeči, nebo mluví lámaně německy. Drechsler tedy zašel, dříve než dorazil domů pro nádeníka, ke městskému správci Josephu Richterovi a předestřel mu tuto událost s poznámkou, že uprchlík jede na nádherném Angličanovi, což ještě podezření zvýšilo. Městský správce Richter mu nařídil, aby si vzal svého koně a odebral se k uvedené stodole a ihned ho zavedl na cestu do Vajglova a s ním, vedle něho, jel na koni. Správce města vzal ale svých 7 knechtů a zorganizoval opravdovou polní hlídku, na místě kudy musel Drechsler a uprchlík projet. Tady čekali s velkou netrpělivostí. Když konečně projeli, přiskočil jeden z knechtů, na pokyn správce města, k Angličanovi, chytil ho za uzdu a za pomoci ostatních uprchlíka zajali a správce města ho odvedl do svého domu v Ryžovišti. Když byl uprchlík bezpečně střežen, zeptal se ho správce města, jestli má pas a kdo je. Načež se ho pocestný zeptal, zda je starosta. Na odpověď „ano“ vzal správce města za ruku a odvedl ho do vedlejšího pokoje a oznámil mu, že nemá pas. Mezitím hledal správce města příležitost, aby odešel z místnosti a v předsíni potkal svého písaře Gourczelliho. Zatčený je možná „Mons. de la Fayette“ (Lafayette), sdělil mu Gourczelli, když byl jako „Fayette“ přepravován z pruského Slezska přes Lipník nad Bečvou (Leipnik) do Olomouce, viděl jeho pas a jeho obličej je mu povědomý. Nato vešel správce města ihned zpět do místnosti a „zeptal se vězně, jestli není Lafayette?“ Tato otázka vězně velice polekala a nakonec přiznal, že je skutečně státní vězeň z Olomouce, Lafayette. Měl včera ve 4 hodiny odpoledne odtud odcestovat. Na to se on zeptal správce města Richtera, zda by ho nemohl nechat jít. Když ho nechá odejít, chce mu zaplatit 1000 dukátů. Na odpověď, že to udělat nemůže, ani nechce, slíbil mu v přítomnosti již zmíněného písaře Gourczelliho, 2000 dukátů a dělal mu různé návrhy, jak by mohl svůj skutek ospravedlnit. Utekl z Olomouce, z tak důležité pevnosti, jak by mu mohl mít za zlé, když mu dá náskok, když on, uprchlík, takovým nebo onakým způsobem našel příležitost utéci na venkov. On se ale nenechal vůbec přemluvit, postavil do prostřed místnosti, kde uprchlík přecházel sem a tam, dva zdatné muže na stráž a znovu dva takové pod okno na ulici, aby se zabránilo jeho dalšímu útěku. Když to všechno bylo v pořádku, udělal ihned oznámení pro mne a otázal se, co má dělat. Posel přišel přibližně v 12 a ½ na Sovinec, vzbudil mne ze spánku a když jsem ke svému velikému úžasu z dopisu zjistil, že byl Lafayette zadržen a uvězněn v Ryžovišti, přikázal jsem osedlat svého koně, vydal se do Ryžoviště a dojel jsem tam přibližně za dvě hodiny, ale vězeň už dřímal v posteli. Po chvíli se ale probudil a jakmile mi to oznámili, nechal jsem ho přivést a naznačil jsem mu, že je mým zajatcem a že se musí podřídit a musí se mnou jet dále. To se také stalo a já jsem jel s ním ještě téže noci, za doprovodu dvou myslivců a tří mužů, přes Sovinec do Olomouce. Po svém příjezdu jsem ho pak předal zdejšímu chvályhodnému pevnostnímu komandu a vzal jsem toho Angličana, na kterém jel, s sebou.

S ohledem, na tento pouze z vlastenecké horlivosti provedený čin, prosím o milostivé uvážení odměny pro zmiňovaného správce města, jakož i pro občana Josepha Drechslera a pomocníky. 

                                                                                             Anton Aloys Krömer,

                                                                                         vrchní úředník na Sovinci.

 

Tím byla písemná zpráva ukončena a úředníku vrchního úřadu v Sovinci přikázáno zachovat co nejpřísnější mlčení o jménu předvedeného státního zajatce a také pokud možno o celé záležitosti.

Olomouc, 9. listopadu 1794.

                                                                                                               Dubský.

Ze spisů dále vyplývá, že na Krömerovu žádost a na přímluvu místodržícího (guvernéra) Moravy hraběte Ugartea a policejního ministra hraběte Pergena a jimi předloženého návrhu císaři, dostal Joseph Richter, „dědičný fojt a správce města Ryžoviště“, zlatou medaili a „občanský (civilní) koželuh z Ryžoviště“ Joseph Dröxler (Joseph Drechsler), jak se sám podpisoval, nejprve pouze čtyři dukáty a na důstojnou žádost císaři, ze dne 17. prosince roku 1794, ve které mu vyložil, že nepotřebuje žádné peněžní odškodnění, mu byla udělena menší zlatá medaile. To je historie zajetí generála Lafayetteho.

 

 

Tento prastarý dům přežil několik politických epoch našich dějin a za dobu své dlouhé existence byl například  fojtstvím, rychtou, vězením s mučírnou, obytným domem a rodným domem místního básník a spisovatel  Josefa  Schmida–Braunfelse, radnicí, místním národním výborem, kinem, ubytovnou státního statku, poštou, knihovnou, klubovnou SSM, koncertním sálem, mládežnickou klubovnou a obchodem.

V současné době dům, po velmi zdařilé a citlivé rekonstrukci současných majitelů, slouží k obytným účelům a jako prostory pro podnikání firmy SAMA s.r.o. (zpracování papíru, hliníkové fólie, pečící fólie a frisch fólie na finální výrobky, pro užití především v domácnosti).

 

Události spojené se zadržením generála Lafayetteho připomíná i pamětní deska, umístěná právě na Lafayettově domě, Místním ryžovišťským sdružením, v roce 1934, na které stojí (hrubý překlad):

„Dne 8. listopadu 1794 ve večerních hodinách byl francouzský generál Lafayette, který unikl z Olomouce, vězněm v Ryžovišti. Po setkání s Josefem Dreschlerem, byl zadržen správcem města Josefem Richterem a jeho sedmi zaměstnanci a přiveden do tohoto domu.   Téže noci byl Lafayette přivezen do Olomouce.“ („Versch. Verein Braunseifen 1934. Am 8 november 1794 abends wurde der französ. General Lafayette welcher aus Olmütz entwichen war. bei Braunseifen gefanger. Über Anzeige eines Josef Dreschler sammelte der Stadtverwalter Josef Richter seine sieben Knechte hielt den Früchtling an und brachte ihn in dieses Haus. Noch in derselben Nacht wurde Lafayette nach Olmütz zurückgebracht.“)

 

 

Současný vzhled Lafayettova domu

 


 

 

Je zbytečné nějak blíže připomínat osobnost generála Lafayetta. Informace o tomto významném muži lze najít v každé encyklopedii, či na internetu. Takže jen velice krátce a stručně:

Marie Joseph Paul Yves Roch Gilbert du Motier, Marquis de la Fayette, také markýz Lafayette (narozen dne 6. září roku 1757 – zemřel dne 20. května roku 1834), byl francouzský šlechtic, známý především pro svou účast ve Francouzské revoluci a americké Válce za nezávislost.

Jeho otec padl v bitvě roku 1759, jeho matka a děd zemřeli v roce 1760, čímž se ve svých třinácti letech stal sirotkem. O tři roky později se oženil s Marií Adrianou de Noailles, dcerou hraběte z Ayenu a vnučkou hraběte z Noailles, příslušníkem jedné z nejvlivnějších rodin v království.

La Fayette nastoupil stejně jako jeho otec do armády. Bylo mu právě devatenáct let, když jej již jako kapitána jízdy zastihla americká Válka za nezávislost. S jejími ideály hluboce soucítil, což jej vedlo k tomu, že se přihlásil jako dobrovolník (tedy bez nároku na žold) do americké armády, kde v letech 1775 - 1783 bojoval proti britským kolonizátorům. V roce 1777 byl Kongresem USA jmenován generálmajorem americké armády. Svojí odvahou, citem a houževnatostí si získal velkou oblibu i u George Washingtona, který ho pověřoval vedením mnoha bitev. Za zmínku stojí alespoň bitva u Yorktownu (1781), která pod jeho vynikajícím vedením skončila pro Američany, stejně jako celá Válka za nezávislost, vítězstvím.

V témže roce opustil americkou armádu a vrátil se do Francie, kde byl jmenován rovněž generálmajorem (marechal de camp). V roce 1787 podepsal žádost, aby král svolal generální stavy, čímž se stal vedoucí osobou Francouzské revoluce. Po rozehnání generálních stavů byl zbaven své služby v armádě, ale v roce 1789 byl zvolen do generálních stavů a stal se viceprezidentem Národního shromáždění. Dne 11. července roku 1789 navrhl deklaraci lidských a občanských práv na základě Prohlášení nezávislosti (Declaration of Independence) Thomase Jeffersona z roku 1776.

Dne 15. července roku 1789 byl prohlášen generálplukovníkem nové pařížské národní gardy. Navrhl též slavnou trikolóru (kombinace červené a modré - barvy Paříže a královské bílé). Až do konce konstituční monarchie (1792) zastával přední místa ve vysokých funkcích království.

Jakožto příznivce monarchie byl v srpnu roku1792 označen za zrádce, byl nucen opustit Francii a strávil pět let v Pruském a následně v Rakouském vězení. Zachránila jej až mírová smlouva z Campo Formia (1797), kde se Napoleon zasadil o jeho propuštění. Do Francie se vrátil v roce 1799. Byl odpůrcem jmenování Napoleona doživotním konzulem a později i císařem.

Od roku 1815 byl vůdcem liberální opozice. Od roku 1825 do své smrti byl poslancem v poslanecké sněmovně. Byl zastáncem nástupu Ludvíka Filipa Orleánského, později byl však proti jeho politice. Za červencové revoluce roku 1830 byl opět velitelem národní gardy.

Zemřel v Paříži dne 20. května 1834.


 

                                                            

Francouzský kříž a Lafayettovo zákoutí

 

Na cestě mezi Kněžpolem a Bělidlem byl na místě, kde se setkal generál Lafaytte s koželužským mistrem Drechlerem z Ryžoviště, postaven hladký železný kříž.  Byl nazýván „Francouzským křížem“ a lesní zákoutí bylo lidmi nazýváno „Lafayettovo zákoutí“. Kříž v současné době již neexistuje, ale místo, kde byl umístěn, stejně tak i místo zákoutí, je známé.

 

Více informací k zajetí generála Lafayetta je uvedeno u popisu Lafayettova domu.

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

 

Kostel sv. Jana Křtitele         

image

 

Ve zkratce z encyklopedie: Monumentální jednolodní zděná, omítaná, architektura s jádrem z doby před rokem 1576, rozšířená v roce 1604. V roce 1637 kostel vyhořel, obnoven v roce 1758. Valená klenba s výsečemi. Ve zdi pískovcové náhrobníky sovineckého hejtmana Georga Ruprechta (1660) a jeho manželky Eleonory Krausové (1663). Úpravy koncem 19. století (výmalba). Opravy ve druhé polovině 20. století. Vysoko klenutá kostelní loď je velmi prostorná, je asi 37 m dlouhá a 13 m široká.

 

I o historii kostela se dozvídáme mnohé z knihy  „Geschichte der Stadt Braunseifen“ (Dějiny města Ryžoviště), z roku 1910,  místního domovského básníka a spisovatele  Josefa  Schmida–Braunfelse. Jeho pojednání jsou velmi podrobná a tak není důvod, proč je zde necitovat. Skutečnosti popisované Josefem  Schmidem–Braunfelsem, jsou však místy doplněny o informace z jiných historických pramenů:

 

Městský kostel, který je postaven na kopci a převyšuje celé město, se nachází 614 metrů nad hladinou Středozemního moře a je již pátým ryžovišťským kostelem v pořadí.

První dřevěná kaple byla vystavěna v roce 1289. Stála na místě dnešní školy a v době husitských válek byla spálena.

V roce 1433 byla postavena znovu a poněkud větší. Asi o 100 let později byla i tato kaple spálena a to z důvodu morové nákazy, kdy byla vypálena celá osada.

V době kolonizace je prostor bývalé osady, okolo roku 1560, opět osídlen a to protestanty. Byl vybudován zděný kostel s mohutnou věží. Zachoval se návrh kostelního průčelí a ten svědčí o její velké mohutnosti.

Popis: C:\restituc\DSC03942.JPG

Již před rokem 1492 mělo Ryžoviště kostel a faru. Písemně je ale kostel zmiňován teprve roku 1570. Když se v Ryžovišti, v druhé polovině 16. století zvýšil počet obyvatel díky osídlencům, stal se, jak uvádí pastor Johann Gabriel v ryžovišťské matrice, „kostel poněkud přeplněný a malý, velmi prostý, nepatrného vzhledu a byl ve špatném stavu“, rozhodl se majitel panství Jan starší Kobylka v roce 1602, že bude postaven nový kostel. Již dne 23. června roku 1602, v předvečer svátku ochranného patrona Jana Křtitele, byl položen základní kámen a dne 30. listopadu 1603 se konalo slavnostní vysvěcení za přítomnosti pána (majitel panství), jeho manželky, čestných šlechticů a všech pastorů panství. Ze starého kostela zůstala stát věž, neboť ve zmíněné zprávě pastora Gabriela se výslovně říká, že věž bude jenom nově nahozena, zatím co staré zdivo kostela bude zbouráno. Věž byla zachována také při opravě v roce 1755, nová je jenom kopule.  Stavbu kostela v roce 1603 připomíná pamětní deska, která je zazděna do zdiva nynějšího kostela a nachází se na epištolní straně presbyteria (západní strana). V kameni vytesaný erb ukazuje na bílém poli čtyři zkřížená hornická kladívka a nad nimi přilbu se dvěma labutími péry. Nápis zní: „Jan Starssi Kobilka z Kobiliho a na Sowinczi Anna Ederow na Stiawnicze a na Sowinczi.“ Nad tím je letopočet – rok 1603, ve kterém jsou spolu spletená čísla 3 a 4.

Na příkaz tohoto pána měli věřící přidělená pevná místa k sezení – tzv. „zasedací pořádek“, který si lze přečíst v ještě dnes zachované listině.

Od konce roku1624 spadal kostel pod ochranu Řádu německých rytířů.

Za třicetileté války bylo Ryžoviště dvakrát zpustošeno požáry, a sice v roce 1637 a v roce 1643.  Ohni v roce 1637 padl za oběť i kostel, přičemž se roztavily dva zvony. V roce 1638 byl odlit nový zvon a to ten větší, který vážil 15 centů (1,5 tuny / 1500 kilo).

image

V roce 1655 byl kostel vysvěcen světícím biskupem z Olomouce Johannesem Gobbarem, k poctě svatého Jana Křtitele. V tomto časovém úseku místní obyvatelé přijímali katolickou víru.

Do současného stavu byl farní kostel v Ryžovišti přebudován v letech 1755 – 1758.  Na tuto přestavbu dal Klemens August, kurfirst v Kolíně (Köln) a velmistr Německého řádu, jako vrchnost, veškerý stavební materiál zdarma, dále bylo na stavbu použito 1000 zlatých z církevního majetku a 1000 zlatých z hotovosti zdejšího faráře Joh. Georga Schiebela. Všechny potřebné roboty s koňmi i pěší vykonávali obyvatelé farnosti. Základní kámen byl položen dne 25. srpna roku 1755, v době pruských válečných nepokojů, stagnace a střílení. Následovala výstavba, která byla ukončena v srpnu roku 1758 usazením báně. V listinách obce o tom čteme toto: „Dne 4. srpna měla jeho velebnost pan Johann Georga Schiebel v kostele zpívanou mši po tom, co byla věž zdejšího farního kostela, která byla vyzdobena dvěma kopulemi, korunovaná velkou bání z mědi, která pojme 5 a ½ měřice obilí, s praporkem a španělským křížem, kterou usadil syn tesaře z Janovic Jos. Geiszler. Bůh budiž pochválen a jemu díky vysloveny, načež nad tímto šťastně dokončeným dílem 20 občanů s malými zbraněmi a Heinrich Dröszler, tesař a špitální (chudobincový) obročník, s hmoždířem, vystřelili. Potom muzikální sbor zahrál na bubny a trumpety a konala se mše k poděkování nejsvětější trojici.“ Vysvěcení provedl farář z Ryžoviště, s povolením konzistoře, na svátek všech svatých.

Kostel v Ryžovišti, vybudovaný v románském slohu, je jeden z nejkrásnějších chrámů v celém okolí. Je velmi prostorný a postavený ze solidního kamene, s krásným vysokým obloukovým klenutím, na němž jsou vyobrazeny 4 fresky, z roku 1902 – Zvěstování panny Marie, Narození Páně, Obřezávání a Zjevení Krista (Klanění mudrců). Autorem těchto fresek je Josef Hübsch z Prahy Na obou stranách jsou tři klenuté, 4 kroky široké výklenky, které jsou určeny ke zřízení bočních oltářů. Nad nimi je stejný počet kůrů s lavicemi a zábradlím. Hudební kůr je naproti hlavnímu oltáři a spočívá na dvou kamenných sloupech a trubkovitém stropu. Varhany pořízené v roce 1872 jsou od Riegera z Krnova a mají deset manuálů.

Křtitelnice (z roku 1897) se nachází v presbyteriu na evangelijní straně, spodní díl je z kamene (karalský mramor), poklop je ze dřeva a na něm je znázorněno pokřtění Krista. Její součástí je i polychromovaná socha Sv. Jana Křtitele od Dominika Daneta ze St. Ulrichu.

Sakristie se nacházela až do roku 1844 na evangelijní straně a jelikož byla úzká a vlhká, byla přeložena na epištolní stranu, kde byla do té doby kaple („Pozdvižení kříže“).

Monstrance byly silně zlacené a osazené drahokamy. Jednalo se o dar velmistra Erherzoga Eugena.

Presbyterium je na jižní straně. Na východní i západní straně jsou čtyři okna, z venku opatřena pevnými drátěnými mřížemi. Na severní to znamená přední straně, jsou dvoje dveře a uprostřed brána, kterými se vstupuje do tří předsíní. Předsíně, na obou stranách, jsou jen 3 a ½  kroku dlouhé a 6 kroků široké, prostřední, která se nachází pod věží, je 6 kroků dlouhá a 5 kroků široká.

image

Ihned při vstupu do kostela je vidět, vlevo na zdi, 2 náhrobní kameny s podobiznami v životní velikosti a to Georga Ruprechta  (+ 1666), hradního hejtmana na Sovinci a jeho manželky Dorothei Eleonory (+ 1663), sochařem vytesané ve starém kroji. Oba byli dobrodinci kostela a učinili významné nadace.  Jejich těla jsou uložena pod dlažbou kostela. Georg Ruprecht byl 14 let hejtmanem na Sovinci, pocházel z Vajglova a i proto byl pochován v  ryžovišťském kostele, do hrobky, kterou si vybudoval ještě za svého života.

Obraz na hlavním oltáři, tzv. oltářní obraz „Povýšení kříže“ a obraz umírajícího Josefa s Ježíšem a Marií, jakož i 14 dalších obrazů zastavení křížové cesty, namaloval šternberský malíř Anton Richter. Jsou to dobré obrazy, obzvláště obraz hlavního oltáře je možno považovat za umělecké dílo. Obraz byl vysvěcen roku 1760

Neobvykle masivní kamenná stavba věže pochází zjevně z časů daleko před reformací, neboť stála (bez kopule) již při stavbě starého kostela v roce 1603. Věž, jenž směřuje na sever, je vysoká přes 49 metrů. V průčelí kostela je hodně široká, ve výšce se zužuje a tvoří lichoběžník. Asi ve 35 m ji završuje  osmiúhlá kopule, nad níž přečnívá koule se znakem města. Tato barokní věž je, svým způsobem provedení, nespíše celosvětovým unikátem. Uvnitř věže se nacházejí čtyři zvony a sice:

image

1. Malý zvon „svaté Anny“ (St. Anna), je ozdoben 2 krucifixy, byl odlit v Olomouci Lucasem Grimmem v roce 1547 a váží 1 cent a 50 liber (cca 84,4 kg), byl určen pro Lindersdorf (Andersdorf  ? – snad Ondrášov, ale mohl by to být i Ondřejov či dokonce i Arnultovice), jak se ale dostal do Ryžoviště, není známo. Je na něm tento nápis: „Ve slávě Boha Otce všemohoucího skrze Ježíše Krista mne ulil Lukas Grimm z Olomouce v roce 1547 pro vesnici Lindersdorf.“ („In der Ehre Gottes des allmächtigen Vaters durch Jesum Christum hat mich Lukas Grimm von Olmütz im Jahre 1547 gegossen auf Lindersdorf.“)

2. Prostřední zvon „svaté Marie, rodičky Boží“ (St. Mariae nascentis), z roku 1616, byl ulit v Nyse Adamem Schraubem, na náklady tehdejšího majitele panství Jana Staršího Kobylky z Kobylí váží 6 centů a 62 liber (cca 398,5 kg). Zdobí ho tento nápis: „Adam Schraub mne ulil v roce 1616 v Nyse. Gloria Patri et filio et Spiritui Sancto (Sláva Otci, Synu i Duchu svatému.) Jan Starší Kobylka dobrotivý pán na Sovinci rada římského k.k. majestátu, Magdalena rozená Brzepitzkin z Reichenburgu patroni (mecenáši).“ („Adam Schraub gosz mich Ao. 1616 zu Neusz. Gloria Patri et filio et Spiritui Sancto. Jan der  Aeltere Kobilka von Schönweisen   Herr   auf  Eulenberg   Römisch  k.k.  Majestät  Rath,   Magdalena   geborenen

Brzepitzkin von Reichenburg benefactores.“)

3. Velký zvon byl ulit po požáru v roce 1637 v Opavě. Váží 15 centů (cca 925,9 kg) je na něm několik erbů a následující nápis: „Starosta a městská rada Ryžoviště nechali ulít tento zvon. Ohněm jsem byl litý, Christov Gämpel v Opavě mne ulil v roce 1638. Sub regimine Ordinis Teutonici (Za panství německého řádu.)“ („Bürgermeister und Stadtrath zu Braunseifen haben diese Glocke gieszen lassen. Durch das Feuer bin ich geflossen, Christov Gämpel in Troppau hat mich gegossen Ao. 1638. Sub regimine Ordinis Teutonici.“)

4. Umíráček byl ulit, na náklady Floriana Breyera, občana Ryžoviště, roku 1766 v Olomouci Wolfgangem Straubem, váží 1 cent a 39 liber (79,4 kg). Nápis na něm zní: „Wolfgang Straub mne ulil v Olomouci. Tuos misericordes oculos ad Agonizantes o Clemes Virgo converte. (Svůj milosrdný pohled věnuj umírajícím, o dobrotivá panno.)“ („Wolfgang Straub gosz mich in Olmütz. Tuos misericordes oculos ad Agonizantes o Clemes Virgo converte.“)

V roce 1810 v důsledku nedostatku zlatých, stříbrných a měděných peněz vyšlo císařské nařízení, podle kterého byly zabaveny zlaté, stříbrné a měděné předměty pro výrobu mincí. V červenci toho roku musel farní kostel odevzdat všechny předměty i s polovičním obsahem zlata, stříbra a mědi. Tak přišla farnost o mnoho cenných předmětu.

V roce 1820 se odlomil „knoflík“ na věži kostela, v roce 1822 byl v Olomouci znovu zhotoven a dne 7. července byl tesařem Johannem Peschelem za zvuků „turecké hudby“, jak stojí v  Drechslerově kronice, opět upevněn. V letech 1827 a 1828 byla přestavěná farní budova do dnešní podoby. Tuto nechal postavit pastor Johannes Gabriel již v roce 1619 a byla pouze rozšířena přístavbou pro kaplana v roce 1805.

V letech 1901 – 1909 věnovala Terezie Nitschová kostelu nový oltář. Jedná se o skvostný barokní oltář. Neméně skvostné jsou i postraní oltáře. Těchto 6 postraních, umělecky vyřezávaných, oltářů pochází od dřevosochaře Josefa Oblettera z města St. Ulrichu v Tyrolsku.

V roce 1908 byla položena nová dlažba a v roce 1929 provedena elektrifikace.

Ještě jednou v roce 1942 se musely nahlásit všechny kovové předměty a zařízení v kostele a to přes děkanský úřad. V lednu 1943 následovala výzva, aby se předměty, které nejsou nutné pro obřady bohoslužeb, odvezly na sběrné místo. Pro Ryžoviště byl za toto místo určen Rýmařov.

Prvním poválečným farářem po roce 1945 byl Josef Halaška, narozený 18.7.1912. Vysvěcen na kněze byl 5.7.1930.

Především díky úsilí českého faráře Gotwalda se kostel zachoval v obstojném stavu. Po více jak padesáti letech jej opravil a především provedl neodkladnou renovaci interiéru.

Nedělní mše se konaly v 7,30 hodin (ranní) a velká mše v 9,30 hodin. Vyzváněno bylo všemi čtyřmi zvony na věži. Občané přicházeli ve svátečním obleku, muži se zastřiženým knírem a ženy s hedvábnými šátky na hlavách a v zimě se šálou.

Po klášterní ulici přicházeli věřící z Vajglova, přes kopec z Veveří a Kněžpole a po Dětřichovské ulici z Arnolitic.

 

Od kláštera ke kostelu se ubíral bílý upravený zástup řádových sester, které vedla vrchní sestra.

 

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

Šibeniční vrch

Popis: http://img.geocaching.com/cache/5be1e33d-b72e-4144-b402-9402ae273006.jpg

Další pamětihodností, která stojí za zmínku a kterou se nemůže pochlubit každá obec, městečko, či město, je šibeniční vrch.  Z toho vyplývá, že Ryžoviště mělo hrdelní právo a svého kata. Z různých historických podkladů a také z knihy „Geschichte der Stadt Braunseifen“ (Dějiny města Ryžoviště), z roku 1910, místního domovského básníka a spisovatele Josefa Schmida–Braunfelse, se lze o činnosti hrdelního soudnictví, které bylo praktikováno v Ryžovišti již počátkem 17. století, dozvědět následující:

K vykonávání trestu smrti, který byl tehdy zcela běžný (už krádež byla trestána smrtí), sloužily, podle závažnosti zločinu, šibenice, meč, kolo a oheň. Šibenice stávala na malé vyvýšenině východně od cesty do Veveří, naproti továrně na hedvábí – firmy Tauber. Vyvýšenina nese ještě dnes jméno „Šibeniční vrch (hora)“. Šibenice byla v roce 1699 zřejmě již poněkud chatrná, takže musela být na vrchnostenský příkaz opravena. O tom existuje následující protokol:

Pohled na Šibeniční vrch od západu

„Když přišel dne 26. května roku 1699 vrchnostenský rozkaz ze vznešeného knížecího Sovince pro místní radu, aby byl opraven zdejší nejvyšší hrdelní soud (šibenice), byl tento příkaz poslušně uposlechnut. Nejdříve den předem přišli a prohlédli si místo pan starosta Friedrich Scholz, fojt a všichni cechovní mistři s krátkými puškami, potom tesaři Heinrich Töllich, Martin Förster, Heinrich Weixler a Andreas Frieden postavili podle šablony konstrukci. Ve dne pracovali a v noci udržovali oheň a stráž, než byla konstrukce dostatečně pevná, tak aby mohla být vztyčena. Potom, za účasti pana starosty, fojta a rady včetně všech cechmistrů a měšťanstva, kteří byli ozbrojeni, při veřejném bubnování byl na místo, kde stojí šibenice, předveden zedník Heinrich Schmidt ze Sovince. Pan starosta položil první prkno na lešení a fojt poprvé poklepal, potom všichni cechmistři a následně i měšťanstvo, poté byl, za zvuků bubnů, zedník vyveden nahoru a začal pracovat. V noci zde, spolu se stráží, setrval tak dlouho, dokud nebyla práce dokončena. Večer byl zedník opět vyprovázen bubnováním.“

Jak z tohoto protokolu vyplývá, musela rada, cechmistři a veškeré měšťanstvo chránit řemeslníky, kteří opravu šibenice prováděli, před případnou demonstrací obyvatelstva. Když v roce 1751 opětovně vyvstala nutnost opravy šibenice, vyšlo takovéto oznámení: „Jelikož se již napohled ukazuje, že městečko Ryžoviště potřebuje opravu místa hrdelního soudu, používaného vysoce postaveným c.k. apelačním kolegiem, což není možné provést bez potřebných řemeslníků, tak tímto dávají na vědomí pan starosta, pan městský soudce a celá rada jednohlasně ve známost, že nikdo nesmí potřebným cechům a řemeslníkům ani částečně, ani slovně, ani činem učiniti něco škodlivého na jejich cti, pod hrozbou těžkého trestu, ale všichni všeobecně a zvláště jejich čest pevně ochraňovali. K této listině je, se zvláštním zdůrazněním k soudní obraně cti, připojena pečeť městského soudu. Tak se stalo v Ryžovišti dne 21. května roku 1751.“

Podobné oznámení bylo napsáno i po ukončení opravy. Tato opatření nám vydávají svědectví o tom, že všechno co souviselo se šibenicí, platilo za nečisté. Za nečistého byl považován také kat, zvaný též svobodný muž, nebo také krátce mistr a jeho lidé. Důsledkem toho bylo, že se řemeslo kata v rodině dědilo. Pokud přešel někdo z váženější rodiny do tohoto stavu, byl dvojnásobně opovrhovaný. Klasické svědectví o tom, nám zanechal i již několikrát zmiňovaný pastor Johann Gabriel. Napsal v poznámce v nejstarší matrice, v roce 1613, toto: „Dne 6. září byl jeden lump a katův pacholek, který zapomněl na boží poctivost a čestnost (bývalý to student z Krnova, který se pověsil na městskou služku, neboť tato byla bohatá) jménem Marcus N., syn křtěného Marcuse. NB. Tohoto darebáka přijal kat v Moravském Berouně (v té době nazývaného Beeren – později Bärn) svým katovským způsobem slovně do učení, mezitím se prokázalo, že nebyl z tohoto stavu, tedy narozeným katovým dítětem, ale narodil se čestným rodičům a dal se do tohoto stavu bezdůvodně a bez donucení, takže se od něj, pokud to bylo možné, drželi stranou všichni počestní a i ostatní. NB. V roce 1616, přibližně v březnu, byl tento Marcus, neboť byl i jinak vzdorovitý šibal, obviněn ze zločinu a poté sťat ve Vítkově.“

Kat byl současně pohodným nebo rasem. V Ryžovišti bydlel v domě č. 81, který ještě v 18. století stál dosti izolovaný od ostatních.

Co se týče hrdelního soudu, je třeba poukázat na to, že v dřívějších dobách byly soudnictví a správa obce nerozličně spojeny. Takže členové rady byli současné soudními přísežnými nebo přísedícími. Ze zprávy okresní instance, z roku 1723, se nám dochovalo složení hrdelního soudu v Ryžovišti a uvádíme ho zde, protože je tam uvedeno i vzdělání a povolání jednotlivých členů.

Starosta Aug. Wilh. Dickel, současně poštmistr, studovaný, 6 škol. Soudní fojt Math. Schwab, kožešník, v psaní a čtení zběhlý.

Soudní přísedící: Michael Hadwiger, hospodář, Melchior Scholz, hostinský, Hans Michael Klitterbach, sklář, Andres Weiser, švec, totéž (tedy v psaní i čtení zběhlí), Hans Flegel, hospodář, ve čtení a  psaní ne moc zběhlý. Elias König, tkadlec, ve čtení a  psaní ne moc zběhlý. Georg Ignaz Seipel, přísežný městský písař, v počtech čtení i psaní zcela zběhlý.

Barbarské pojetí práva za středověku, stále více ustupovalo a tak se stalo, že počet skutečně vykonaných rozsudků smrti byl stále menší. Pro četné šibenice, které byly zřízeny po celé zemi, nebylo žádné správné využití a tak byly mnohé hrdelní soudy zrušeny redukčním patentem hrdelních soudů, vydaným v roce 1729. Ještě jich ale hodně zbylo a sice zůstaly hrdelní soudy ve Velké Bystřici, Šternberku, Dvorcích, Huzové, Ryžovišti, Rýmařově, Šumperku, Velkých Losinách, Branné, Štítech, Zábřehu, Mohelnici, Lošticích, Litovli a Uničově.  Hrdelnímu soudu v Ryžovišti bylo přiděleno celkem 22 obcí – Ryžoviště, Břidličná, Moravskoslezský Kočov, Velká Štáhle, Valšov,  Tylov,   Vajglov, Albrechtice, Stránské, Lomnice, Arnoltice, Veveří, Kněžpole, Těchanov, Křížov, Sovinec, Karlov u Paseky, Ondrášov (mohlo se jednat i o Ondřejov), Rešov, Tvrtkov, Nová Pláň a Karlovec.

V roce 1752 byl zřízen v Brně vrchní soud a apelační soud pro Moravu a „exercitium juris gladii“ (hrdelní soudy) byly ponechány pouze královským městům a v Olomouckém kraji pouze městům Prostějov, Litovel, Mohelnice, Moravská Třebová, Svitavy a Šumperk. Všechny ostatní hrdelní soudy byly zrušeny. Další redukce hrdelních soudů se konala v roce 1754, takže hrdelní soudy v této enklávě zůstaly jen v královských městech a dále pak v Kroměříži, Novém Jičíně a Osoblaze.

Ryžoviště tedy ztratilo v roce 1752 hrdelní soudní pravomoc (jus gladii). Nyní zůstala městu pouze nižší soudní pravomoc, která byla vykonávána „nadále postaru, ctěnou a dobře vedoucí radou“. Tresty se ukládaly, stejně jako v minulosti a skládaly se z malých peněžitých trestů a z vězeňských trestů, vedle toho existovaly stále ještě oblíbené mravní tresty, jako pranýř a náhubek. Trestním zákonem z roku 1803 bylo vlastní soudnictví značně omezeno, až konečně po otřesech revoluce v roce 1848 nastalo úplné oddělení justice od státní správy a poslední městské soudnictví zaniklo zřízením k.k. okresního soudu v Rýmařově.

Popis: E:\DSC03961.JPG

Místo, kde stávala šibenice a to již od roku 1625 až do roku 1760, kdy byla stržena, po dlouhou dobu připomínal kovový kříž, který nesl nápis „Všichni, kteří zde skonali, chtějí klid a mír, nyní i na věčnosti“. V současnosti, již tato drobná sakrální stavba neexistuje, ale uvažuje se o jejím obnovení.

 

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

Další kapličky a kříž

V okolí obce Ryžoviště se nacházely i další drobné sakrální stavby, o kterých se však nedochovaly žádné bližší informace. Jedná se o tři kapličky a jeden kříž. Kříž se nacházel v blízkosti dětřichovského lesa, v místech bývalé cesty do Dětřichova. Dvě kapličky stávaly u staré cesty do Veveří. První stávala kousek za obcí (obrázek č. 1) a druhá stojí (byť ve velmi špatném stavu) v blízkosti dřevěné kapličky u „svatého“ pramenu (obrázek č. 2). Třetí kaplička se nacházela někde v arnoltickém lese (obrázek č. 3).

Obrázek č.1

Popis: neurceno_16

 

Obrázek č.2

                                                                                                                                                                          Obrázek č.3

 

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

 

Fara

Popis: C:\restituc\Obrázky\kniha_foto_oprava\Kopie - scan4455 1.tif         

Budova fary, s číslem popisným 51, stojí v ulici Mučedníků. Jedná se o patrovou, zděnou stavbu, z roku 1828, s dochovanou dispozicí, klenbami v přízemí a štukovými a malovanými stropy a stěnami v patře.  Opravena byla v devadesátých letech 20. století.

Samozřejmě, že i fara je několikrát zmiňována v knize  „Geschichte der Stadt Braunseifen“ (Dějiny města Ryžoviště), z roku 1910,  místního domovského básníka a spisovatele  Josefa  Schmida–Braunfelse:

V letech 1827 a 1828 byla přestavěná farní budova do dnešní podoby. Tuto nechal postavit pastor Johannes Gabriel již v roce 1619 a byla pouze rozšířena přístavbou pro kaplana v roce 1805.

 

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

Císařský dub

Popis: C:\restituc\DSC03946.JPG

V těsné blízkosti sochy Panny Marie Immaculaty se nachází i císařský jubilejní dub, jenž byl součástí prostřední aleje na náměstí, která byla vysázena u příležitosti 60-ti letého výročí vlády císaře Františka Josefa I. (rok 1908). Tato výsadba byla prací Okrašlovacího spolku (Verschönerungsverein), který byl v městečku Ryžoviště založen roku 1900.

Popis: 1913

Pohlednice z roku 1913. Nakladatelství – J. Löhnert, Ryžoviště. / Náměstí (střed) s kašnou, sochou i císařským dubem.

 

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

 

Ohradní (hřbitovní) zeď  

Popis: C:\restituc\Obrázky\kniha_foto_oprava\Kopie - scan4455 1.tif   

Další památkou, velmi opomíjenou, je i ohradní (hřbitovní) zeď. Jedná se o kamennou zeď, vymezující areál hřbitova, místy zbořenou a místy omítnutou, s kovanou branou mezi dvěma omítnutými pilíři. Krásná kovaná brána je dílem někdejšího starosty a kováře Franze Jäkela.

Krátká zmínka o hřbitovní zdi je i v knize  „Geschichte der Stadt Braunseifen“ (Dějiny města Ryžoviště), z roku 1910,  místního domovského básníka a spisovatele  Josefa  Schmida–Braunfelse:

Náhrobní kámen, který byl zabudován na západní straně hřbitovní zdi, některé prameny uvádějí vnější stranu hřbitova, nese nápis: „Zde leží pohřbena Regina Jacobi Gabrielis, dceruška stáří 16 dnů, zemřela v 89. roce, 20. února D.G.G.“ Dnes je tento náhrobek vystaven v multifunkčním domě v Ryžovišti.

Zpracovali: Ing. František Rechtorík a Martin Rechtorík st.

TOPlist

aktualizováno: 13.12.2017 16:52:46