Horní Dlouhá Loučka
Rozhlas Olomouc o Dlouhé Loučce
https://olomouc.rozhlas.cz/unikatni-muzeum-v-dlouhe-loucce-predstavuje-nastenne-obrazy-zachranene-z-8862771
https://region.rozhlas.cz/hrob-vojaku-z-dob-napoleonskych-valek-v-dlouhe-loucce-je-pripominkou-lazaretu-v-8865102
Lesmistr Drechsler
Lesy tvoří značnou část rozlohy Jeseníků i jejich podhůří. Mají velký význam krajinotvorný, hospodářský a v neposlední řadě i kulturně rekreační. Podmínkou prosperity ve všech těchto oblastech je odborná a trvalá péče o lesní porosty. Tuto funkci především garantují vzdělaní a aktivní „lesníci“ na různých odborných stupních – lesník, hajný, revírník atd., v minulosti bylo časté označení fořt. Důležitost a nepostradatelnost lesníků si uvědomovali i představitelé Řádu německých rytířů na svých panstvích Bruntálska a Rýmařovska. Jedinečným příkladem pravého fořta staré školy, který se vlastními schopnostmi a pílí vypracoval z adjunkta na významného člena společenství rakouských lesníků byl ve druhé polovině 19. století Anton Drechsler. Narodil se 26. října 1833 v hájence u Andělské Hory v rodině zkušeného a váženého lesníka Martina Drechslera. Po vychození místní obecné školy v roce 1846 pokračoval dva roky na střední škole v Bruntále. Po úspěšném absolvování v revolučním roce 1848 se rozhodl vydat ve šlépějích svého otce. V době Antonova mládí zájemci o kariéru lesníka pocházející z okrajové části monarchie neměli možnost vystudovat obor na regionální škole odpovídající úrovně. (Dvoutřídní lesnická škola pro Moravu a Slezsko na Úsově byla otevřena až v říjnu 1852.) Získat praxi lesníka bylo možno jen přímo za plného provozu na některém revíru. Anton Drechsler nejprve získal praxi přímo v rodné hájovně pod dohledem svého otce, potom nastoupil na lesní úřad v Bruntále a následně ve Vrbně. V únoru 1852 byl povýšen na tzv. mladšího myslivce (adjunkta) a byl přeložen na hájovnu v Podlesí. Tyto časté změny působiště nepředstavovaly v případě začínajících lesníků nic vyjímečného, jejich cílem bylo seznámit uchazeče o toto zaměstnání s co nejširší škálou revírů forem této profese, kterou si osvojovali nejen v terénu, ale rovněž za kancelářským stolem. Roku 1853 se Drechsler vrátil na polesí Vrbno, které spadalo pod lesní úřad sídlící na Hubertově u Karlovy Studánky. Nadlesní tohoto úřadu Julius Micklitz rozpoznal v Antonovi Drechslerovi vrozené schopnosti a vztah k lesnické profesi. Přiměl ho proto k získání co nejvyššího stupně odborného vzdělání, a tak roku 1857 nastoupil na lesnickou školu v Úsově. Roku 1859 Drechsler školu absolvoval s vynikajícími výsledky a ihned byl povýšen na lesního geologa na Hubertově. Roku 1860 složil vyšší státní lesnickou zkoušku, opět s vynikajícími výsledky. Dekretem velmistra Řádu německých rytířů Maxmiliána III. Josefa, arcivévody rakouského z 22. března 1861 byl povýšen na nadlesního v Břidličné na sovineckém panství. K břidličnému revíru patřily také revíry Lomnice, Dolní Moravice a Arnoltice. V roce 1862 se Anton Drechsler oženil a v Břidličné se mu narodily čtyři děti, Marie (1863), Emma (1866), Guido (1867) a Elis (1880). V Břidličné si Anton Drechsler záhy vybudoval pověst znamenitého hajného a zároveň se aktivně zapojoval do dění v oblasti celorakouského lesnictví i spolkové činnosti. Roku 1862 se stal řádným členem C. k. Moravsko-slezské společnosti pro zvelebení orby, přírodovědy a vlastivědy, jejíž lesnická sekce vznikla již na sklonku roku 1849, a pravidelně přispíval do spolkového periodika. Nadlesní Anton Drechsler spolupracoval také se svou alma mater, která byla z Úsova roku 1867 přemístěna na hrad Sovinec. V únoru 1882 Drechsler ovdověl a pravděpodobně s nostalgií na manželku a na dvacetiletý společný pobyt v Břidličné, požádal o přeložení. Velmistrovský úřad mu vyhověl a na podzim roku 1883 převzal vedení nadlesní správy v Dlouhé Loučce. Se čtyřmi dětmi a s tchýní, která se starala o děti a domácnost bydlel v bytě úřednického domu č. 41 (dnes č. 441, tzv. DPS). Z kanceláře na zámku v Horní Dlouhé Loučce řídil provoz lesního hospodářství rozlehlé oblasti zabírající většinu Rýmařovska, od nejjižněji položené Horní Sukolomi až po Dolní Moravici. Rovněž v této funkci prokázal své mimořádné pracovní nasazení a odborné schopnosti a za vynikající výsledky byl několikrát povýšen a významně oceněn. V roce 1891 obdržel Zlatý záslužný kříž s korunou, v roce 1892 byl povýšen na lesmistra a v roce 1894 se stal lesmistrem I. třídy. V roce 1898 mu velmistr Řádu německých rytířů arcivévoda Evžen Habsburský udělil prestižní titul Rada Řádu německých rytířů a císař František Josef udělil Antonu Drechslerovi Čestnou medaili za čtyřicetiletou věrnou službu. Ke vskutku velkolepému zakončení Drechslerovy kariéry, o němž referoval i tisk, došlo 1. srpna 1901 v den, na který připadlo padesáté výročí lesmistrova působení v řádových službách. Plně v duchu projevování úcty vůči takto zasloužilým zaměstnancům v dobách C. k. monarchie se ani toto jubileum nemohlo odehrát v tichosti. V předvečer slavného dne zamířil k Drechslerovu obydlí dlouhý průvod s lampiony, kromě členů mužského pěveckého spolku, hudebníků z řad válečných veteránů a příslušníků hasičského sboru se akce zúčastnil i značný počet přihlížejících občanů. Všichni dojatého lesmistra vřele pozdravili. Druhého dne ráno se jubilant a příbuzenstvo z blízka i z daleka sešli ve farním kostele svatého Bartoloměje v Dolní Dlouhé Loučce ke mši svaté. Nemohli chybět ani lesníci ve slavnostních uniformách s manželkami, dále představitelé spolků a mnoho dalších hostů. Mezi četnými písemnými gratulacemi byl samozřejmě i telegram Jeho císařské a královské Výsosti arcivévody Evžena. Následně byl Antonu Drechslerovi slavnostně udělen Rytířský kříž Řádu Františka Josefa. Na jaře roku 1902 se starý fořt Drechsler rozhodl odejít do penze. Zprávu o tom přinesly dokonce i české lesnické noviny Nový háj vycházející v Táboře: „Do výslužby dán Ant. Drechsler, rada a lesmistr v Dlouhé Loučce u Uničova na Moravě“. Na Sovinecku, kde strávil velkou část svého života, nezůstal a přestěhoval se do Vídně. Nejpravděpodobnějším důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že ve Vídni bydlela nejstarší dcera Marie, jejíž manžel Karl Fischer zde působil jako učitel. (Svatbu měli v květnu 1898 v kostele sv. Batoloměje v Dlouhé Loučce. Dcera Emma se již v květnu 1892 také vdala v Dlouhé Loučce.) Anton Drechsler ani ve Vídni nezahálel, stále se aktivně zapojoval do spolkového dění, např. v listopadu 1906 se zúčastnil správní rady Rakouského svazu lesníků. Života ve Vídni si Anton Drechsler příliš dlouho neužil, 1. února 1908, v 75 letech, podlehl arterioskleróze. Pohřbu v Penzingu se zúčastnilo mnoho příbuzných a přátel. Arcivévoda Evžen nechal poslat na rakev nádherný věnec se svým jménem na červenobílé stuze. V nekrologu uveřejněném ve spolkovém lesnickém časopise arcivévoda Evžen vzpomínku na Antona Drechslera uzavírá výmluvným výčtem lesmistrových vlastností: „Lesmistr Drechsler byl mimořádně schopným lesníkem, typickým představitelem staré školy, svědomitým úředníkem, dobráckým a upřímným přítelem, spravedlivým a dobrotivým nadřízeným a vynikajícím otcem rodiny“. Profesní život Antona Drechslera byl vzpomínán a hodnocen i v řadě dalších odborných periodik, a dostalo se mu označení: „Jeden z nejctěnějších mužů Jeseníků.“
Jaroslav Brachtl
Zámek v Dlouhé Loučce byl za druhé světové války zajateckým táborem
V měsíci září si připomínáme v naší, i evropské historii, několik významných událostí. V roce 1938 Hitler hrozil válkou a chtěl „vzít v ochranu“ v Československu údajně utiskovanou německou národnostní menšinu. 30. září 1938 se připomíná jako „mnichovský diktát“, kdy představitelé čtyř evropských států (Velké Britanie, Francie, Itálie a Německa) rozhodli o připojení československých pohraničních území s převahou německy hovořícího obyvatelstva k Velkoněmecké říši. Československé vládě byl výsledek jednání – Mnichovská dohoda – ultimativně předložen. Také Poláci a Maďaři dosáhli splnění svých územních požadavků. Češi, Židé i němečtí antifašisté se museli urychleně vystěhovat z obcí s převážně německým obyvatelstvem, ale i z řady českých obcí ležících v zabraném území. A jen s nejnutnějším drobným majetkem. Některé české rodiny, i jednotlivci utekli před řáděním nacistických ordnerů, jednotek Freikorps, Hitlerjugend a zfanatizovaných nacistů již dříve, neboť napjatá národnostní situace v našem pohraničí se od převzetí moci Hitlerem v sousedním Německu (1933) stále zhoršovala. Obětováním Československa evropský mír zachráněn nebyl. Již 1. září 1939 vyhlásilo Německo válku Polsku. V reakci na tento útok vyhlásily 3. září 1939 Francie a Velká Británie Německu válku, konkrétní pomoc však Polsku neposkytly a tak o jeho osudu bylo rozhodnuto během několika dní. Část polského území obsazeného německou armádou byla připojena přímo k německé říši. Němci posléze napadli 10. května 1940 Belgii, Lucembursko, Nizozemsko. Němečtí útočníci prošli slabě bráněným pohořím Vogézy, prorazili přes slabou obranu u belgických hranic, čímž odřízli britské a francouzské jednotky na belgickém území a později úspěšně překročili Rýn, jehož účinnou obranu znemožnilo odsunutí francouzských jednotek na sever. A tak Maginotova linie nezabránila přepadení Francie. Itálie vstoupila do války 10. června 1940. Spojené německé a italské síly porážely snadno francouzskou armádu. Německé tanky postupovaly hluboko do francouzského území, a již 14. června okupovaly bez odporu Paříž. Po útěku francouzské vlády a pádu francouzské armády se němečtí velitelé 18. června setkali s francouzskými úředníky, aby vyjednali zastavení nepřátelských akcí. Dne 22. června podepsala Francie a Německo příměří v Compiégne. Zajatí vojáci (přes jeden milion) byli umísťováni do sítě zajateckých táborů, které Němci postupně zřizovali i na území okupovaných států. Zajatecké tábory měly určený systém svého značení. Tábory pro zajaté spojenecké důstojníky byly značeny zkratkou Oflag (Offizierlager), pro vojáky a poddůstojníky zkratkou Stalag (Stammlager), pro spojenecké letce zkratkou Stalag-Luft. Ke zkratce se pro další rozlišení přidalo římské číslo a velké písmeno. Morava a Slezsko spadaly do VIII. vojenské oblasti a stejným číslem byly kódovány i zajatecké tábory. Některé z táborů měly ještě další doplňkové označení, např. pro národnost zajatců, pracovní komando apod. Pracovní komanda byla nasazována všude tam, kde se projevil nedostatek pracovních sil způsobený odchodem německých mužů do wermachtu.
V Dolní Dlouhé Loučce byly pro ruské a ukrajinské zajatce zřízeny dva tábory: Stalag VIII B, R 770, jehož komando se sestávalo z 15 zajatců a pracovali u německých zemědělců a Stalag VIII B, R 301 s komandem, ve kterém pracovalo také u německých sedláků 17 ruských zajatců. Stráž vykonávala 2. kompanie LS batalionu 438. V Horní Dlouhé Loučce byl pro ruské zajatce v oddělené části zámku zřízen tábor Stalag VIII B, R 562. Zajatci leželi na slámě v nevytopených chodbách poblíž zámecké kaple ve velmi zbědovaním stavu. Pracovali těžce v okolních lesích. Někteří zemřeli hladem, vysílením, jiní na následky těžkých úrazů bez lékařského ošetření. V dobře sociálně zařízených místnostech zámku v Horní Dlouhé Loučce byl pro zajaté spojenecké důstojníky zřízen
v srpnu 1940 tábor Oflag VIII H/H a v únoru 1941 na hradě Sovinci pobočný tábor Oflag VIII H/Z. (Zámek v Horní Dlouhé Loučce a hrad Sovinec byl v roce 1939 Německem zkonfiskován tehdejšímu vlastníku – Německému řádu, dříve Řádu německých rytířů.) Skupina asi
250 zajatých francouzských důstojníků (původně internovaných v zajateckém táboře u německého Norimberku) byla transportována vlakem na Moravu. Na nádraží do Uničova dojel transport 15. září 1941 pozdě odpoledne. Pěšky byla tato, již druhá vlna zajatců eskortována přes Dolní a Horní Dlouhou Loučku do tábora na Sovinci. Tam zajatci dorazili v pozdních nočních hodinách. Francouzský důstojník André Barre sepsal po válce svoje vzpomínky na pobyt v těchto táborech. Ve svých vzpomínkách popsal denní režim, poskytovanou stravu atd. Zajateckou stravu zpestřovaly důstojníkům balíčky od Mezinárodního červeného kříže i zásilky z domova. Osobní režim internovaných důstojníků byl poměrně volný. V táboře v Horní Dlouhé Loučce hráli zajatci v části zámeckého parku volejbal a v doprovodu stráží chodili i do kina. Dny zajatcům ubíhaly pomalu a poměrně jednotvárně. Vysocí důstojníci měli vzdělání na velmi dobré úrovni a mnozí byli i umělecky nadaní. Nechtěli zbytečně promarnit čas trávený v zajetí. Hráli divadlo, pořádali přednášky na různá témata, literárně nadaní jednotlivci sepisovali různé povídky a pokoušeli se i o poezii. Graficky nadaní zajatci kreslili jednoduché kresby, ve kterých zachytili i zámecký interiér. Jeden z důstojníků nakreslil barevně a jakoby pohledem shora, zámecký park, budovy zámku i další budovy v blízkém okolí. (Syn zajatého námořního poručíka Paula Plusquellece, po smrti svého otce, zaslal v roce 1997 část původních zápisků, literárních pokusů a soubor kreseb do Dlouhé Loučky i se souhlasem k případnému uveřejnění.) Jiný malířsky nadaný zajatec si nechal poslat z domova hlinité barvy, a s několika dalšími kolegy vymaloval na suchou vyhlazenou omítku (al secco) stěny jedné přízemní místnosti zámku. Znázornili některé francouzské kraje, jejich charakteristické architektonické památky a různé symboly, a také osobnosti jako Napoleon, Johanka z Arcu apod.
23. července 1942 byli všichni francouzští zajatci z Dlouhé Loučky a ze Sovince odtransportováni do tábora Oflag VIII F v Moravské Třebové a následně v různých skupinách do dalších zajateckých táborů. Po odjezdu zajatých francouzských důstojníků zřídili Němci v zámku lazaret pro raněné německé vojáky. Aby byl zámek s lazaretem chráněn proti případnému bombardování spojeneckým letectvem, byl na střeše zámku namalován velký červený kříž v bílém kruhu. Na Sovinci byla umístěna malá jednotka SS.
V poválečných letech byly prostory zámku využívány k různým účelům, naposledy jako sklad národního podniku Velkoobchod obuví Gottwaldov. I přes nešetrné využívání prostor zámku zůstaly malby v zámecké místnosti nepoškozeny. V prosinci 1985 zámek vyhořel, přesto kaple a místnost z malbami zůstala nepoškozená. Zámek byl provizorně zastřešen, ale rekonstrukce se nedočkal a provizorní zastřešení po mnoha letech bylo totálně zničeno. Devastovaný zámek několikrát změnil majitele, ale žádný z nich neměl zájem ho rekonstruovat k dalšímu vhodnému využití. Dešťová voda a sníh postupně poškodily stropy i stěny místností a celý zámek postupně chátral. V místnosti s malbami se také propadl strop a malby na stěnách byly velmi poškozeny. V roce 2019 koupila Obec Dlouhá Loučka zámek s tím, že se ho pokusí zachránit a opravený účelným způsobem v budoucnu využít. Prvořadým úkolem vytvořeného Zámeckého týmu bylo zachránit vzácné a jedinečné malby francouzských zajatců. To se podařilo dvěma restaurátorkám unikátní metodou, postupným sejmutím malých vrstev omítky s malbou, a přenesením na mobilní panely. Tyto panely jsou spolu s dalšími artefakty umístěny v přízemní místnosti budovy obecního úřadu v Dlouhé Loučce v minimuzeu, které bylo slavnostně otevřeno ve čtvrtek 15. září 2022 ve výroční den průchodu francouzských zajatců Dlouhou Loučkou do tábora na Sovinci.
Mgr. Jaroslav Brachtl
https://olomouc.rozhlas.cz/unikatni-muzeum-v-dlouhe-loucce-predstavuje-nastenne-obrazy-zachranene-z-8862771
|
Horní Dlouhá Loučka
Dlouhá Loučka byla založena pravděpodobně ve druhé polovině XIII. století. Latinský název Longa villa (Dlouhá ves) se objevuje již roku 1301, český Luczka poprvé r. 1303. V roce 2001 je to tedy 700 let, odkdy se dá doložit existence Dlouhé Longendorf. Z proměny jména vsi je zřejmé, že někdy kolem roku 1368 přibyla k Dlouhé Loučce nová část, takže se ves natáhla a stávala se dlouhou. Německé označení, které vystřídalo české názvy, ukazuje, že Loučka byla nově osídlována německým lidem. V letech 1509,1516 a 1523 je Loučka nazývána Velikou Loučkou.
Zakladatelem Loučky byl nepochybně šlechtický rod pánů z Loučky. Byla to asi jedna pětina z úřednických rodin na zeměpanském hradě v Olomouci, podobně jako páni ze Šumvaldu. Oba rody založily někdy ve XIII. století v samém podhůří Jeseníků nové vesnice, podle nichž se také zvaly. Olomoucké zemské desky se již ve XIV. století zmiňují o loučské faře, jejíž patronát byl rozdělen mezi více podílníků. Majetkové poměry v následujících dobách jsou v Loučce velmi nejasné a komplikované. Dovídáme se zvláště o vdově paní Sabině, která se v roce 1348 dělí o pozemky se svými šesti syny. Koncem roku 1348 jim patřilo v Loučce mnoho půdy s patronátem nad farou a vedle toho celá ves Ruda. Toto období také charakterizuje zápis do Zemských desek. V době husitských válek náš kraj nesmírně trpěl jak od vojsk husitských, tak biskupských. S koncem husitských válek očekávané uklidnění nenastalo.
Války uherské za Jiřího z Poděbrad a občanské války mezi katolíky a nekatolíky přinesly nové boje a pustošení. Páni ze Sovince, patřící k nejvýznamnějšímu husitskému panstvu na Moravě, si ponechali vedle malé části Loučky i částečné patronátní právo nad loučským farním kostelem. V roce 1543 přešlo sovinecké panství i s příslušnou horní částí Loučky do rukou Kryštofa z Boskovic, pána na Úsově. V XVI. století došlo v Loučce k velkým změnám v pozemkové držbě. Jako první ztratila kapitula v Loučce část, která kdysi patřila pánům z Miličína. Roku 1590 předala Velikou Loučku Hynkovi st. Bruntálskému z Vrbna. Ponechala si jen patronát nad loučským kostelem, který měl být stále obsazován katolickým farářem. Pán z Vrbna prodal Loučku s krčmami a vejstavou piv českým protestanským pánům Joachymu Pivcovi z Hradčan a na Klimštejně a Jiřímu Maláškovi z Rejdychu. Erb vladyckého rodu Pivců z Klimštejna je vytesán nad vchodem do renesančního zámečku, dnešní radnice.
Doba pobělohorská zanechala na území naší obce hluboké rány. Roku 1626 padl Sovinec do rukou dánských Mansfeldových vojsk a v letech 1642 - 1643 na severní Moravu vtrhla švédská vojska proslulého generála Torstensona. V blízkosti obce máme na švédskou okupaci přímou památku. V místech, kde ze silnice na Rýmařov odbočuje cesta na Karlov, je nedaleko rozcestí na pokraji lesa tzv. švédský kámen. Je prý na místě, kde dal Torstenson pochovat jednoho ze svých generálů.
Ještě roku 1749 bylo použito starého pečetidla Dolní Dlouhé Loučky z roku 1550. Dochovaný otisk má tvar kruhu o průměru 34 mm. V pečetním poli je poprsí světce držícího v pravé ruce knihu a v levé nůž. Jde o sv. Bartoloměje, jemuž je zasvěcen zdejší kostel. Po stranách hlavy je vročení 15-50. Legenda lemovaná linkami zní: " S COMUNITATIS LONGE VILLE ". Název obce Horní Dlouhá Loučka se objevuje v českých písemnostech od XVI. století. Od roku 1628 se v německých dokladech začíná objevovat název Ober Langendorf, v českých pak od roku 1786 Horní Dlouhá Loučka. Od roku 1952 po sloučení s Dolní Dlouhou Loučkou je pro spojené obce zaveden název Dlouhá Loučka.
Velikou roli v historii obce sehrál řád německých rytířů, plným názvem řád bratří a sester od německého domu p. Marie v Jeruzalémě. Řád získal roku 1623 Sovinec, roku 1696 koupil Bouzov a roku 1707 Dolní Dlouhou Loučku. Je třeba uvést, že určitou pozitivní roli v hospodářské oblasti řád přinesl. Soužití Němců a Čechů v historii naší obce bylo do roku 1899 klidné a bezproblémové.
V roce 1900 založil vysokoškolák Franz Lawall německý spolek Bund der Deutschen Nordmahrens a život české menšiny byl od té doby svízelnější. V roce 1910 žilo v Horní i Dolní Dlouhé Loučce celkem 2441 Němců a jen 29 Čechů. Děti se vlivem německé školy poněmčovaly a nebýt roku 1918, česká menšina by až na několik výjimek zanikla docela. Podle starších projektů měla přes Loučku vést železniční trať na Rýmařov. V roce 1908 se znovu jednalo o přípojce Loučka - Uničov. Poblíž nynějšího kulturního domu mělo být osobní a v horní části Loučky nákladové nádraží. Všechno bylo již připraveno, ale uskutečnění projektu zabránila válka. V roce 1912 byla obec elektrifikována a v roce 1913 dostala Loučka telefonní spojení s okolím.
První světová válka zanechala v naší obci stopy na místním zámku, který byl přeměněn na nemocnici. Již v listopadu 1914 přišli první zranění. V lednu 1915 zde byla zřízena vojenská rezervní nemocnice až pro 100 raněných. V roce 1918 byly německé a rakousko-uherské armády poraženy a 28.10. byla vyhlášena samostatná ČSR. Roku 1923 se konaly volby obecního zastupitelstva, při nichž vystoupila česká menšina se samostatnou kandidátkou. Ve 24 členném zastupitelstvu získala česká menšina jednoho zástupce - Leopolda Kropáče.
V roce 1925 začala kolonizace pozemků řádu německých rytířů. V obecních volbách v roce 1927 byl starostou zvolen Jan Rotter a Leopold Kropáč zůstal zástupcem české menšiny v 8 členné obecní radě. V obecních volbách v roce 1931 si udržela pozice německá sociální demokracie. Jinak bylo i v tomto období soužití Čechů a Němců velmi dobré. S blížící se 2.sv.válkou začalo i v obci velké pnutí mezi oběma národnostmi. V roce 1939 Německá osídlovací společnost zabavila českým zemědělcům pozemky a veškerý majetek. Z Loučky se postupně odstěhovalo mnoho
českých rodin.
Od roku 1941 sloužil loučský zámek jako zajatecký tábor pro francouzské důstojníky a po odjezdu francouzů zde zřídili němci lazaret. V neděli 6. května 1945 Dlouhou Loučku osvobodily jednotky Rudé armády. Téhož dne zvolili zdejší Češi první revoluční národní výbor. V dubnu a srpnu 1946 proběhly dvě etapy odsunu německého obyvatelstva. |